„Tohle nemůžete dělat!“
Radek se Zbyňkem se zatvářili překvapeně. Je to přece festival světla a oni tu jen svítí. Na stěnách pražské Kunsthalle jsou promítány mohutné světelné přeludy a dvojice cestovatelů se k nim pokusila přispět jen svými baterkami. Jsou to přitom spíš taková blikátka, jde o letité svítilničky, které s sebou nosili, když před desetiletími chodívali na výpravy. Baterky nemají dokonce žádný vnitřní zdroj, musí se soustavně mačkat, aby vydávaly mátožné světlo. I tak ale podle mínění slečny, která zde dohlíží nad světelným uměním, narušují celkový koncept – ten je možné obdivovat, ale nikoliv do něj zasahovat vlastní invencí.
Oba pánové – Zbyněk Reichert s obřím ruksakem na břiše, přes který sotva vidí – přestanou své baterečky mačkat a ty okamžitě zhasnou. Radkovi Voznicovi to ovšem po chvíli nedá, popojde o pár kroků a začne vyluzovat světýlka v rohu na zavřené dveře. Na nich se nic nepromítá, v temném koutě kromě něj nikdo není, a ruční baterečka ho nijak zvlášť neozáří, přesto světelný záškodník opět neujde nekompromisnímu dohledu.
„Nesmíte svítit ani na dveře,“ dozví se cestovatel. Batoh má plný potřebných věcí, ale vteřinové lepidlo, aby se tu přilepil, mezi nimi není, tak se po jistém remcání podvolí diktátu umělecké moci a opustí prostory. Dvojice odchází z Kunsthalle a míjí frontu mladých zájemců o světelné umění, čekajících na lístky. Ti na ně zírají. Šedivá vousiska, letité kletry bez bočních kapes, každý v ruce jednu chodeckou hůl, Radek navíc českou vlajku a hřeben na borůvky. Co kdyby tu někde rostly? Je jasné, že muži jsou na výpravě a sem vlastně jen zabloudili.
