PRVNÍ POSTŘEHY LUCIE PŘI PUTOVÁNÍ PRAHOU

Po letech s Olgou zase vyrážíme na pouť. Prošly jsme toho spolu už opravdu hodně. Pro mě to má (nejen) tu výhodu, že vůbec nemusím řešit trasu. Olga jednou koukne do mapy a přesně ví. A já aspoň nemusím nikomu vysvětlovat, proč se můj orientační smysl i po tolika letech pohybu v krajině stále limitně blíží nule. Protože jsme obě dvě bytosti zvědavé, jdeme rovnou navštívit Kunsthalle, u které trasa začíná. Díky jistým privilegiím předbíháme celou frontu, narážíme až těsně u vstupu – Olžin vozík a můj batoh ani dřevěná hůl tu nejsou vítány. Ani se nedivím – v tom množství lidí bychom našimi mazlíčky mohly jejich řady neúmyslně protřídit. Místní projekce mě nutí k zamyšlení nad koloběhem lidského vznikání a zanikání a neubráním se patetickému „prach jsi a v prach se obrátíš“. Tak to už raději ven z budovy a k veselejším myšlenkám.

V parčíku před Rudolfinem vytahujeme karimatky i svačiny a nesmí chybět ani malá literární vložka, takže si čteme kus Racka Jonathana Livinstona. Kam jinam patří úvahy o svobodě než právě na Cestu? Ačkoli je kolem celkem dost lidí, naše přítomnost příliš pozornosti nepřitahuje. I tady zřejmě platí, že čím větší dav, tím větší anonymita a nezájem. Balíme svých pět švestek a vydáváme se vstříc projekci na budově Městské knihovny. Přicházíme právě včas a oddáváme se kouzlu světelné hry. Najednou se mi v mysli vynořuje dříve zaslechnutá hláška, že každé literární dílo je vlastně jen různorodou kombinací 26 písmen. No nevím… dívat se na to takhle, je mi všech autorů trochu líto. Dál si razíme cestu na Staroměstské náměstí a ke kostelu sv. Mikuláše. Hůl používám jako průvodce deštník, abychom se v tom davu vzájemně neztratily. Olga se chvíli pokouší pohybovat po silnici, s vozíkem je vlastně dvoustopým vozidlem.

Fronta před kostelem sv. Mikuláše je tak mohutná, že dávám přednost profánnější záležitosti s kratší frontou a jdu na zmrzlinu. Vyplácí se mi to, na rozdíl od Olgy, která prý pro vstup do Mikuláše nemá tu správnou vstupenku. No nic, jdeme dál. Před Týnským chrámem chvíli tiše vzpomínáme na našeho společného kamaráda, který byl v místním svatostánku zvoníkem a před časem nás tragicky opustil. Razíme si cestu na náměstí Republiky a dále do Hybernské. Místní expozice je určena primárně dětem, ale to nás dvě nezastaví. Světelné efekty v kombinaci s barevnou projekcí mi přináší lehce rozšířený stav vědomí a dost se mi houpe země pod nohama. Zajímalo by mě, jestli to mají ostatní taky tak. Ta hra barev je nicméně naprosto úžasná.

Nechceme vynechat ani Senovážné náměstí. Pro mě osobně jedno z nejsilnějších zastavení. Klidná, až meditativní hudba s projekcí kapek vody umožňuje na chvíli se ponořit a vnitřně vstřebat dosavadní zážitky. A že jich už bylo! Znova vybalujeme karimatky a dáváme si pauzu. Tady se s námi konečně dávají do řeči i kolemjdoucí. Zajímavý kontrast to je – jedno z nejméně frekventovaných zastavení a přitom přináší nejvíce lidských interakcí z celé cesty. Zvláštní ironií osudu však až o kus dál zjišťuju, že právě tam jsem přišla o něco velmi cenného, a co hůř – půjčeného. Jdeme zpátky ve svých stopách, prohledáváme okolí, ale neúspěšně. Vnitřně se s Cestou hádám, jestli to bylo skutečně nutné. Napadá mě sice něco o tom, jak nám Cesta umožňuje něco vnitřního odložit, ale opravdu těžko se smiřuju s takovým vnějším projevem. Hodně to ovlivňuje moji schopnost vnímat zbytek celého programu.

V Karlíně si moc užívám projekci na místním kostele. Světlo si dokonale hraje s prvky kostela. Nesnaží se ho překřičet, naopak vkusně zvýrazní tam jednu, pak zas jinou část. To moderní vede s tím historickým partnerský dialog. Moc hezká tečka na závěr.

Lucie Luňáčková

PRVNÍ POSTŘEHY OLGY Z PUTOVÁNÍ PRAHOU

POUŤ ZA SVĚTLEM

Tak zase na pouť, říkám si, vytahujíc vozík uložený po zářijové cestě ve Francii.

Je to vozík na batoh, který používám na cesty po operaci kolena. Když se vydávám na pouť, vnitřně přemýšlím, co mi cesta asi přinese, o kom, či o čem bude. Putování je vždy nevyzpytatelné a to mě na něm přitahuje. Ale tady to bylo hned jasné. Je to pouť za světlem.

1) Zastavení v Kunsthalle. Jdu s Luckou, nemusíme si nic vysvětlovat, chodíme spolu roky. Hned při vstupu do haly jsme podezřelé osoby. Vozík, batoh, hůl. Odkládáme zátěž a jdeme se podívat na instalaci. Připadám si v prostoru nicotná, kus surové krásy, která provokuje. Schválně si nečtu popis, nechávám dílo na sebe působit.

Ve výtahu navazuji kontakt s lidmi, ten údiv je úsměvný.

Tak na cestu, zastavujeme na Palachově náměstí na trávníku, jak jsme zvyklé z putování. Je totiž čas na jídlo. Rozbaluji karimatku, zouvám si boty a ponožky, s rozkoší nořím bosé nohy do mokré trávy.

Vytahuji chleba a napadá mě, jak je to jednoduché i tady v Praze, když odhodím klišé. Pozoruji ruch a užívám si to.

2) Zastavení – knihovna. Instalace mě okouzluje, jak je promyšlená, a na chvíli zapomínám na dav, který mě svírá. V takové situaci se necítím dobře a rychle odcházím. Potácím se mezi lidmi a auty, směr Staroměstské náměstí.

3) Kostel sv. Mikuláše. Tady se naše zájmy rozcházejí, Lucka jde na zmrzlinu a já se snažím dostat do kostela. Tam se dozvím, že moje vstupenka zde neplatí. Škoda, vnitřní prostor kostela je nádherný a já byla zvědavá, co s tou krásou světlo udělá. Lucka je ve výhodě, má svou zmrzlinu a užívá si, já jsem zklamaná.

4) Staroměstské náměstí. Instalace modrých hvězdiček v mlze mě donutila vrátit vzpomínky do minulosti.

5) Náměstí Republiky. Davy, davy, vzdáváme to.

6) Hybernská – dětská instalace. Těším se na probuzení svého vnitřního dítěte. Skvělé, líbí se mi tu. Prostor se kolem mě vznáší a točí a já se cítím jako po dvou panácích. Nakonec se přistihnu, jak skáču s dětmi po barevných puntíkách, a tím ovlivňuji barvu duhy.

Vidím, jak Lucka zoufale obrací batoh a hledá svěřenou kameru. Není, a rázem je vše jinak. Obracíme se a pádíme zpátky tam, kde kameru naposledy použila. Cítíme se zoufale, a to na místě, kde nám před půl hodinou bylo tak dobře. To se na pouti stává, jste na vrcholu blaha a vzápětí se řítíte na dno. Vracíme se a nemluvíme.

9) Karlínský kostel. Krása, kterou momentálně nejsem schopna vnímat. Řítím se s vozíkem, kličkuji mezi auty. Ličkovo náměstí. Poslední foto, strojený úsměv.

7) Senovážné náměstí. Tak tato instalace je moje parketa a skvěle se hodí k zastavení. Na chodník karimatku, napít se a dojíst jídlo. Natáhnu se a moc mě baví, jak se nám lidi vyhýbají. V instalaci kape voda, světlo ji odráží, doprovodné zvuky kapající vody dokonale doplňují náš odpočinek. Nabízím kolemjdoucím rajčátka, a ejhle, mladý muž se chytí a je zvědavý. Vysvětluji mu naši misi. Nechce se mi to místo opustit, ale je čas.

8) Florenc – muzeum. Kroutící se had čekajících lidí mě odrazuje a já evidentně lidem se svým vozíkem vadím.

10) Invalidovna. Tady jsme se chtěly ubytovat, jsme u konce cesty. Rozbalit spacák a ulehnout. Zajímala by mě reakce lidí, zda by nás zařadili mezi bezdomovce, kteří už nervózně obsazovali lavičky a stlali si.

Takto pojaté putování Prahou bylo pro mě něco nového, ještě nad tím přemýšlím.

Olga Jankovcová